Jaký je tvůj nejlepší zážitek z roku 2021?
Daniel PospíchalPrvní co se mi pod touto otázkou vybavilo, byl pobyt u Španělského kováře Tona.
Teď bych Vám celý náš příběh přiblížil. Musíme se proto ale přesunout o 10 dní dříve do Francie.
Náš první ubytovatel nám oznámil, že musí odjet do Ameriky a já s Michalem máme do pár dní odjet.
Tak započalo obepisování lidí přes stránky „workaway“. S nadějí, že nám alespoň někdo z těch 150 lidí odepíše. Po předchozích zkušenostech jsme nevěřili, že takhle rychle někoho seženeme. Jediný, kdo se nám ozval byl zmíněný kovář ze Španělska, s tím že na profilu neměl žádné předchozí hodnocení. Dále pofidérní fotky a bydlel 800km od nás. To znamenalo překročit hranice v nejhorším období covidu a my nechtěli utrácet za další PCR testy.
To by jsme ale nebyli my a tak jsme sbalili všechny naše věci do batůžku (25kg) a vyrazili vstříc dobrodružství. Stopem..
Všechno probíhalo hladce, do 30 minut s 👍 vždy několik aut zastavilo a většinou i jeli naším směrem.
Potkali jsme se takhle s velikou škálou lidí. Od milého páru, který měl týden před svatbou. V autě nám zpívali ten typ písniček, které se zpívají v kostele.🎤 Přes lidi, kteří nás u sebe chtěli nechat přespat.
Jeden pochybný pán dokonce s tím, že na něj máme u hřbitova počkat, do 1h ranní, že nás tam vyzvedne a budeme moct spát u něj. To se nám moc nezdálo, ale naše pochybnosti se naštěstí obrátili v opak a všechno bylo fajn.
Vrátil nás na místo, kde nás původně nabral. Dále nás vezl mooooc veselý mladý profesor, který poslouchal “Jula”. Pak jsme se svezli Teslou, potkali elektrikáře, který jel o půlnoci z práce. Viděl nás zoufalé dvě bytosti pobíhat u silnice. Nemohli jsme za žádnou cenu najít stromy, kde by jsme roztáhli hammocky. Na zemi se nám spát nechtělo ani se to nedalo, protože všude bylo bláto. Nechal nás u sebe přespat v rodinném baráku. Pán nás pohostil, umyli jsme se, okusili jeho trávu. Dokonce nás nechal spát v jeho posteli.
Potom přišel ten okamžik. Dostali jsme se před hranice se Španělskem, ale neměli jsme testy. Netušili jsme jestli nás pustí, nebo jestli na hranicích vůbec kontrolují. Říkali jsme si, že přinejhorším projdeme hranice někde přes les.😂
Noc před tím jsme spali v krásné džungli, mezi bambusy. Když si šel Michal koupit u silnice 10 kg pomerančů, jak bývá jeho zvykem. Zkusil jsem štěstí a zvedl palec. Zastavila mladá holčina, která nám sdělila, že jede do Španělska hodinu za hranice dělat závěrečné zkoušky na vysoké škole. Problém vyřešen. Hranice jsme projeli bez problému! Holčina nám ještě pomohla koupit lístky na vlak a zbytek už jsme dojeli vlakem.
Poslední vlak byl z města León do vesnice Boñar. Ta ležela už trosku výš v horách. Když vlak dorazil dorazil na místo, byla tma a nás měl vyzvednout Ton, kovář, o kterém jsme nic nevěděli. Přijela malá pracovní dvoumístná dodávka a zní vystoupil dvoumetrovej chlap. Uměl dobře anglicky a po krátkém seznámení nás vezl k sobě domů. Michal seděl vpředu a já zavřenej v nákladním prostoru, ve tmě a všechno nářadí okolo vydávalo po cestě příšerný zvuky.
Dozvěděli jsme se že má dva domy, jeden v kterém žije s manželkou a dvěma dětmi a druhý který je pět let opuštěný a potřebuje ho zrekonstruovat. Tam nás Ton taky zavezl a ukázal pokoj, kde máme strávit první noc. Říkal jsem si ”jsme v prdeli” po tom co jsem viděl v jakém je barák stavu a že pokoj ve kterém máme spát je zaplaven prachem, nacházejí se tam 4 židle, 2 velká zrcadla a koberec, všechno pěkně historického charakteru, ale v šíleném stavu a pod prachem. Dozvěděli jsme se, že v baráku nebudeme žít sami, ale s bráchou Tona, který hraje na ulicích po celém světě (busker) a teď v době covidu, nemá kde hrát a bydlet. Domluvili jsme se na podmínkách, kolik dní v týdnu budeme pracovat, kolik hodin a za to nám Ton bude dovážet jídlo a dávat nějaký menší finanční obnos.
První 2 dny jsme strávili úklidem domu, nebo tedy alespoň jeho částí ve které budeme žít, protože dům byl obrovský. Z druhého patra jsme si nanosili starý nábytek, který jsme opravili a vyčistili tak že dostal úplně novou podobu. Takhle jsme si vybavili celý náš pokoj, pokračovali jsme kompletním úklidem kuchyně a koupelny. Brácha Tona byl zároveň profesionální šachista a celé dny trávil hraním šachů na mobilu nebo sledováním návodů jak být lepší v šachách s tím že seděl naproti kamnům, kde si od rána topil. Takže nehrozilo že by nám s něčím pomáhal, ale pokec s ním byl vždycky fajn.
Zmíněná kamna byla jen v jedné místnosti (chodbě) a víc toho ani nevytopila. Druhý náš zdroj tepla bylo malý elektrický radiátor, který 24/7 běžel v ložnici, aby jsme přes noc takzvaně neklepali kosu. Další vychytávka domu byla ta, že netekla teplá voda a každý den po práci to chtělo dát alespoň rychlou sprchu. Díky mým předešlým zkušenostem s “Wimhofovou” metodou dýchání jsem věřil, že nějaká ta studená sprcha nám jedině prospěje. Co čert nechtěl voda tekla z hor, extrémně ledová a v kombinaci s teplotou v celém baráku (kolem nula stupňů) to bylo nejšílenější otužování v mém životě. Musím říct, že jít v zimě do rybníka pod led je oproti těmhle sprchám ráj na zemi a ještě ke všemu, když bylo potřeba umýt i hlavu, během 4s co mi ledová voda dopadala na hlavu jsem začal cítit jak mi zamrzá mozek. Ačkoli by tohle pro někoho byla čistá smrt, já to bral z té lepší stránky tak jako vždy, tzn. Každý den jsem budoval svoji imunitu, posouval své hranice a po tom, co jsem doběhl do vyhřátého pokoje přes celý dům, jsem cítil tolik energie ve svém těle, jako bych vypil šest redbullů a ještě i to by bylo málo.
Ton žil ve svém druhém domě 10 minut od toho prvního, byl mnohem menší a starší, ale on s jeho rodinnou víc nepotřebovali, protože celé dny trávili venku se zvířaty. Ton se živil jako “horseshoer” dával koňům podkovy, dozvěděli jsme se, že je jedním z nejlepších ve svém oboru v celém Španělsku, díky soutěžím které tam probíhají. Jeho žena Deborah, byla momentálně odjetá v Holandsku a tak se o její byznys s ježděním na ponících starala dcera (17). Celkem mají kolem 15 poníků, 2 koně, osla, 4 psy, několik koček a bůh ví co ještě.
Ton nám o víkendech ukazoval, jak “obouvá koně”, jak se to dělalo dřív, jak ovládat povoz za koňmi, ale v hlavní řadě nás bral ke koňům a učil nás všechno. Jak se do nich vcítit, jak jim nasadit veškeré vybavení pro jízdu na koni, jak je ovládat, jak nasedat a zasedat a například, jak poznat jestli mají ideální váhu na svoji postavu. Párkrát jsme se byli projet a bylo to něco neuvěřitelného. Sedět na tak velkém zvířeti a moci jej ovládat v kombinaci s úžasnou krajinou, která byla všude okolo, opravdu ráj.
Ton nám dal k dispozici jedno z jeho aut a mi tak měli volnost občas vyrazit někam na jídlo, podívat se po nádherných scenériích, které byly všude okolo anebo navštívit národní park “Picos de Europe”.
Snad nejkrásnější místo, kde jsem kdy byl a tam zároveň vznikl další skvělý zážitek v kombinaci s tím nejhorším, kdy při výšlapu na třítisícovku nám došlo jídlo, došel plyn na vaření, zamrzla voda, cesta zpátky byla nepředstavitelná a cesta kupředu zavátá sněhem a každý krok se mohl proměnit v náš poslední. O tom bych mohl napsat další příběh, kdyby jste měli zájem. 👣
Peníze jsou fajn, ale příběhy, jako tento si za ně nekoupíš, vzpomínky jsou to, co ti zůstane navždy. Poznal jsem díky této cestě mnoho úžasných lidí a získal spoustu zkušeností do života. Tady rozhodně moje cesta neskončila a nikdy ani neskončí. Jsem vděčný, za každé rozhodnutí v mém životě, každou zkušenost, dobrou i špatnou, protože právě díky těm, jsem se stal tím kým jsem dnes a jsem neskutečně rád, že mám každý den možnost být v něčem lepší.
